„Places
do not exist all by themselves, they are created through a
contextualisation.“ , tak končí esej s názvem Cool Contextualism
od Petera Kristensena a pro mě tím začíná hlubší zaobírání
se kontextem. To, že je kontext - ať už historický, zeměpisný
nebo kulturní - pro stavbu většinou určujícím prvkem, si
uvědomuje asi každý, ale to, jak je těžké takový kontext
správně uchopit, pochopit a vnést do architektury, to si uvědomuje
jen málokdo. Běžný člověk nemá důvod se nad tím příliš
zamýšlet, pro architekta by to však měla být povinnost, měl by
vědět, o čem chce, aby jeho domy mluvily.
Autor
v textu uvádí příklady staveb, u nichž jejich tvůrci vycházeli
z kontextu místa a povedlo se jim budovy zasadit tak, že už si ani
nedovedeme představit, že by tam nebyly. Architekti se přitom
museli vypořádat s rozdílným kontextem - např. Diener and
Diener Architekten ve svém Migros project v Lucerne vycházeli
především z budov, které toto obchodní centrum obklopují, u
House in Lége - Cap - Ferret od Anne Lacaton a Jeana Philippe
Vassaliho to byl zas les, který architekti nechtěli narušit, a tak
jím nechali svůj navržený dům „prorůst“. Dané příklady
ukazují mimo jiné to, že i když vycházím z kontextu místa,
nemusím držet svou fantazii na uzdě a nemusím se držet jen toho,
co se na místě nachází - mohou to být jen detaily, které
místo/stavby propojují. Nemůže vzniknout stavba téměř
identická, z budovy by mělo být rozpoznatelné místo a čas
vzniku.
Díky
těmto příkladům mi dochází, jak moc musí být architekt
vnímavý ke všem maličkostem, které dané místo určují a
dělají z něj to, čím je. My se teď tak citlivě snažíme
přemýšlet o Císařské louce, sedmnáct set metrů dlouhém uměle
vzniklém vltavském ostrově v Praze na Smíchově. Co zde vytváří toho
genia loci? Pro mě je takovým styčným bodem rozhodcovská věž,
která jako by nás vtahovala do dob, kdy na louce bylo ještě
živěji, do dob, kdy byla oblíbeným výletním místem Pražanů a
konaly se zde společenské akce a sportovní zápasy. Líbí se mi
také vysoké stromy lemující Vltavu a úžasný výhled na
Vyšehrad a vyšehradský železniční most, labutě, proplouvající
kajaky, pocit, jako byste ani nebyli ve městě a přitom ho mít
přímo na dosah.. Tohle místo má zkrátka své kouzlo a velké
předpoklady a je škoda, že v současnosti nejsou využity. I teď
se zde sice nachází přístav malých plavidel, tábořiště
karavanů a sportovní plochy, ale vše je oddělené, většinou
nepřístupné a ostrov působí zcela opuštěně a nepřívětivě.
Dovedu si představit, jak by to bylo hezké, kdyby to bylo jako dřív
- všechno vedle sebe, otevřené, přístupné. Ostrov volného
času. Na vodě lodě a hausbóty, na pevnině nějaké zázemí pro
ně, pár chatek, sportovní hřiště a třeba i nějaký ten
autokemp. A celý ostrov by se dal objet třeba na kole nebo na
in-line bruslích...
Peter
Zumthor v jedné ze svých přednášek říká: „Hodíme kámen do
vody. Zvíří se písek a zase se usadí. Tato reakce byla nezbytná.
Kámen si našel svoje místo. Ale rybník už není stejný jako
předtím.“ Je jasné, že každá nová věc je zásahem do jejího
okolí, je to rána, která v danou chvíli krvácí, ale myslím si,
že pokud je ta rána zasazena s citem, rozumem a rozvahou, brzy se
zahojí. Snad se to podaří i nám a naše návrhy Císařskou louku
nezraní a jen ji oživí a dají jí opět smysl.
Pohled na Vyšehrad
Železniční most přes Vltavu