Cool Contextualism čili o kontextu

„Places do not exist all by themselves, they are created through a contextualisation.“ , tak končí esej s názvem Cool Contextualism od Petera Kristensena a pro mě tím začíná hlubší zaobírání se kontextem. To, že je kontext - ať už historický, zeměpisný nebo kulturní - pro stavbu většinou určujícím prvkem, si uvědomuje asi každý, ale to, jak je těžké takový kontext správně uchopit, pochopit a vnést do architektury, to si uvědomuje jen málokdo. Běžný člověk nemá důvod se nad tím příliš zamýšlet, pro architekta by to však měla být povinnost, měl by vědět, o čem chce, aby jeho domy mluvily.

Autor v textu uvádí příklady staveb, u nichž jejich tvůrci vycházeli z kontextu místa a povedlo se jim budovy zasadit tak, že už si ani nedovedeme představit, že by tam nebyly. Architekti se přitom museli vypořádat s rozdílným kontextem - např. Diener and Diener Architekten ve svém Migros project v Lucerne vycházeli především z budov, které toto obchodní centrum obklopují, u House in Lége - Cap - Ferret od Anne Lacaton a Jeana Philippe Vassaliho to byl zas les, který architekti nechtěli narušit, a tak jím nechali svůj navržený dům „prorůst“. Dané příklady ukazují mimo jiné to, že i když vycházím z kontextu místa, nemusím držet svou fantazii na uzdě a nemusím se držet jen toho, co se na místě nachází - mohou to být jen detaily, které místo/stavby propojují. Nemůže vzniknout stavba téměř identická, z budovy by mělo být rozpoznatelné místo a čas vzniku.

Díky těmto příkladům mi dochází, jak moc musí být architekt vnímavý ke všem maličkostem, které dané místo určují a dělají z něj to, čím je. My se teď tak citlivě snažíme přemýšlet o Císařské louce, sedmnáct set metrů dlouhém uměle vzniklém vltavském ostrově v Praze na Smíchově. Co zde vytváří toho genia loci? Pro mě je takovým styčným bodem rozhodcovská věž, která jako by nás vtahovala do dob, kdy na louce bylo ještě živěji, do dob, kdy byla oblíbeným výletním místem Pražanů a konaly se zde společenské akce a sportovní zápasy. Líbí se mi také vysoké stromy lemující Vltavu a úžasný výhled na Vyšehrad a vyšehradský železniční most, labutě, proplouvající kajaky, pocit, jako byste ani nebyli ve městě a přitom ho mít přímo na dosah.. Tohle místo má zkrátka své kouzlo a velké předpoklady a je škoda, že v současnosti nejsou využity. I teď se zde sice nachází přístav malých plavidel, tábořiště karavanů a sportovní plochy, ale vše je oddělené, většinou nepřístupné a ostrov působí zcela opuštěně a nepřívětivě. Dovedu si představit, jak by to bylo hezké, kdyby to bylo jako dřív - všechno vedle sebe, otevřené, přístupné. Ostrov volného času. Na vodě lodě a hausbóty, na pevnině nějaké zázemí pro ně, pár chatek, sportovní hřiště a třeba i nějaký ten autokemp. A celý ostrov by se dal objet třeba na kole nebo na in-line bruslích...

Peter Zumthor v jedné ze svých přednášek říká: „Hodíme kámen do vody. Zvíří se písek a zase se usadí. Tato reakce byla nezbytná. Kámen si našel svoje místo. Ale rybník už není stejný jako předtím.“ Je jasné, že každá nová věc je zásahem do jejího okolí, je to rána, která v danou chvíli krvácí, ale myslím si, že pokud je ta rána zasazena s citem, rozumem a rozvahou, brzy se zahojí. Snad se to podaří i nám a naše návrhy Císařskou louku nezraní a jen ji oživí a dají jí opět smysl.

Pohled na Vyšehrad

Železniční most přes Vltavu